Drobečková navigace

Úvod > Okolí > Zvoničky našich obcí

Zvoničky našich obcí

V Orlických horách bylo dřevo od pradávna jedním z nejpoužívanějších materiálů. Tento materiál byl nedílnou součástí všech staveb. Ze dřeva vznikla řada staveb, vedle obytných domů, hospodářských stavení, technických staveb i řada staveb sakrálních. Mezi sakrální stavby patří kostely, kaple, zvonice a zvoničky. Mezi nejvíce opomíjené sakrální dřevostavby patří drobné vesnické zvoničky. Chceme Vás seznámit s historií našich zvoniček, které v našich obcích tvoří určitou dominantu. Nahlédneme trochu do historie jednotlivých obcí za použití seminární práce Bohumila Obsta  z roku 2001 a publikace J. Štěcha: Žambersko – vlastivědný popis z roku 1933.

Bohousová

Bohousová se poprvé připomíná v roce 1514 jako příslušenství žampašského panství. V roce 1574 koupil ves od majitelů tohoto panství bratří Karla a Čeňka Žampachů z Potštejna, Jan starší ze Žerotína a připojil je k brandýskému panství. Osudy tohoto panství sdílela Bohousová až do konce feudalismu.

Úryvek z knihy Žambersko – vlastivědný popis:

„Bohousová je neveliká vesnička v půvabném zákoutí  litickém při turistické stezce Dr. Gutha-Jarkovského a při železniční zastávce téhož jména. Přízemní, dřevěné a šindelem chaloupky bohousovské svědčí o chudém a prostém životě našeho lidu. Ale krásné údolí při Divoké Orlici, romantické vycházky, blízké lesy, hluboké i mělké koupaliště s čistou horskou vodou, vděčný rybolov a honitba lákají sem rok od roku větší a větší počet letních hostí. Obyvatelé jsou většinou menší zemědělci a dělníci v litických žulových lomech. Značně je zde ještě rozšířeno paličkování krajek, jež tu bývalo před 20 – 30 lety hlavním zaměstnáním celých rodin. Dnes i o tento výdělek jsou připravování konkurencí krajek strojových – ti nejchudší. Bohousová patřila k panství žampašskému a později pánům z Brandýsa nad Orlicí, podle nichž se jmenuje jeden vrchol přilehlé hory Kletná „brandýská“. Je zajímavo, že prý obyvatelé bohousovští snad ani na sobě nepoznali tíhu roboty, jenom odváděli místo ní poplatky. V novější době si pořídila obec družstevní vodovod s výbornou pitnou vodou z vydatných pramenů „V crku“, kdež vzniká i nepatrný potůček bohousovský. Pozemkovou reformou získala  obec a občané  94 hektarů panské půdy. Obci vévodí jednopatrová budova školní. Zajímavá jest i přes sto let stará dřevěná věžovitá zvonička 9 metrů vysoká. V mlýně bohousovském se narodil Alois Potěhník (*1829 –†1898), horlivý vlastenec, spisovatel a farář častolovický, jehož náhrobek je na hřbitově v Německé Rybné.“

Zvonička v Bohousové (výňatky ze seminární práce B. Obsta z roku 2001)

Zvonička v Bohousové byla postavena pro nedostatek finančních prostředků místo kostela. Kdy byla zvonička postavena není známo neboť se nedochovala žádná stará kronika. Dle pana Radima Duška ze státního archívu v Ústí nad Orlicí je existence zvoničky doložena již 1770, ale není zde doložena, kdy stavba vznikla. Další zmínka je z roku 1816, kdy byl v její těsné blízkosti postaven památník skončení napoleonských válek. V roce 1848 byly vysazeny okolo zvoničky rychtářem Josefem Dostálem tři lípy, které zde rostou dodnes. Zvonička byla zřejmě zřízena obcí, neboť se o ní od pradávna starali rychtáři obce, stejně jako v Záchlumí a Liticích. I v dnešní době patří obci.    
     
V nejkritičtějším stavu se stavba nacházela v roce 1950, kdy bylo opláštění zvonice zcela shnilé a do zvonice teklo. Hrozilo shnití nosné konstrukce. Příčinou nezájmu o rekonstrukci této památky bylo i to, že objekt byl zařazen do památek 3. kategorie. Tyto památky nebyly významné, a proto nebyly státem dotované. Takto odůvodnil situaci konzervátor pro historické záležitosti zdejšího okresu pan František Skála, který byl k chátrajícímu objektu přizván. V tu dobu se dohodla skupina místních obyvatel, že se zvoničku pokusí zachránit a z výše uvedených důvodů byla zvonička zrekonstruována svépomocí. 

Obecní hajný Ludvík Dostál připravil vlek dřeva z ještě obecního lesa. Toto dřeva bylo pořezáno v litických závodech pro výrobu betonu. Zaměstnanci závodu odprodali levně 2 m3 opracovaného stavebního kamene, z kterého byla postavena velmi žádoucí podezdívka zvoničky. Šindel se řezal po večerech v domácích dílnách. V roce 1951 se začal objekt pokrývat šindelem, což trvalo 1 rok. V červnu roku 1952 bylo opláštění zvoničky dokončeno. Nejnutnější výdaje platil místní hasičský sbor. 

Původní zvon byl sebrán rakouskými úřady v první světové válce. Hned po válce obstaral tehdejší starosta Karel Valach zvon nový. Tímto zvonem se zvonilo doku 1942, kdy byl odmontován německými úřady též pro vojenské účely. Zvon ležel několik dní vedle zvoničky, nikdo z obyvatel se neodvážil zvon schovat a někam zakopat. Tento zvon vážil 45 kg a byl laděn na tóninu A. 

Znovu byl plášť zvonice rekonstruován před rokem 1982 místními dobrovolníky. Šindel nařezal Jan Krahulec z Litic a zvoničku z velké části pokryl pan Ladislav Jiruf z Bohusové. Vše dobrovolně bez náhrady. 

Nový zvon byl přivezen 24. 2. 1983 z Brodku u Přerova. Zvon vyrobila zvonařská rodinná firma Laetitie Dytrichové. Zvonek bez srdce vážil 40 kg a byl laděn na tóninu  D cis. Zvon je zdoben  nápisem „L.P. Bohousová 1982“. Další nápis „Mír“ se stejným pojmenováním v několika jazycích a znak, který obec užívala do roku 1919. Znakem obce byl slaměný včelí úl. Zásluhy na obstarání zvonu měl tehdejší předseda MNV František Vyčítal z Litic. Cín do bronzu darovala rodina Dostálova v podobě starých pivních trubek. Kování na zavěšení a srdce zvonu vyrobili umělečtí kováři Jiskrové z Merlovic u Vamberka. Nepříjemnou událostí bylo prasknutí zvonu při první zkoušce zvonění v kovářské dílně. Projevily se neviditelné a dobře zaretušované praskliny. Objevily se 3 velké trhliny v podobě trojklanného nervu směřující do tří stran v celkové délce 35 cm. V místě střetu trhlin byl otvor, kudy bylo možno prostrčit palec. Z trhlin se sypal prach, který se utváří na povrchu roztaveného kovu. Ač byla záruka na zvon stanovena na 10 let, byly potíže s reklamací. Ve smlouvě o ulití zvonu bylo sjednáno, že ulitý zvon bude vážit 45 kg a bude ladit na tóninu A jako zvon původní, za cenu 3 000,- Kč. Ulitý zvon váži 40 kg, ač bylo dodáno 45 kg kovu a ladí na tóninu D cis, a to vše za cenu 4 800,- Kč. Díky tomu je hlas zvonu méně slyšet a nemá tak čistý zvuk. Zvon byl pověšen bez posvěcení v roce 1985. 

Pokud je známo, od roku 1860 zvonilo se zvonem 3x denně, což oznamovalo lidem pracujícím na poli různé doby dne.

Litice nad Orlicí

Též u této zvoničky není znám datum vzniku, a bohužel ani zmínka o zvonici ze starší doby. První známé zobrazení zvonice (zmínka) se nalézá v knize “Hrady, tvrze a zámky České II” od Augusta Sedláčka na straně 72. Tato kniha byla vydána roku 1883. V roce 1917 byl zvoničce rakouskými úřady odebrán zvonek pro válečné účely. Nejrozsáhlejší opravy byly provedeny, jak uvádí místní kronika, na jaře roku 1949. Dle kroniky byla rekonstrukce nutná pro špatný stav krytiny. Byla provedena výměna šindelové krytiny, prkenného bednění těla stavby a prkenného bednění lucerny. Rovněž byla zhotovena kamenná podezdívka. Při těchto pracích bylo dbáno na zachování původního rázu stavby. Tohoto roku vznikla potřeba opatřiti zvoničku zvonkem, který chyběl od roku 1917 (“Když v minulém roce postaven byl obecní hřbitov, ukázalo se, že bude zapotřebí opatřiti zvoničku zvonkem pro případy úmrtí a pohřbů.” - tak uvádí obecní kronika.) Nový zvonek byl zhotoven firmou Bělohoubek v Hradci Králové za 7500 Kčs a váží 36 kg. Zvon je zdoben obrubou z kytiček a rovnou obrubou. Na zvonku je též letopočet vzniku 1948. Zvonek namontoval pan Žabokrtský Jar., práce tesařské provedli tesaři z místních lomů p. Zezulka a p. Vávra, podezdívku provedl Jindřich Toman. Šindele dodal p. Jan Krahulec. Celkový náklad na rekonstrukci stavby i se zvonkem činil 16 290 Kčs. Po ukončení rekonstrukce byla zvonička dne 1. 5. 1949 o místní pouti předána předsedou Místní osvětové komise veřejnosti. Dnes se plášť zvoničky ošetřuje nátěrovými hmotami. Zvonička je obecní a zřejmě vždy bývala. Ve zvoničce zvoní pan Štumpf 1x denně večerní klekání.

Úryvek z knihy Žambersko – vlastivědný popis

Všechen klid a ticho odlehlých samot může dáti unavenému hostu malá vesnička v překrásném horském údolí a při železniční trati Hradec Králové – Hanušovice, Litice nad Orlicí, oblíbené a vyhledávané letní sídlo. Divoká Orlice si vyryla v nejzápadnější části Žamberska velikým obloukem v žulových skalách kolem strmého ostrohu hluboké koryto, jehož zalesněné stráně, všemi odstíny zelené barvy hrající, příkře se řítí do řečiště s křišťálovou vodou a s kamenným mořem balvanů. Chlumy, sto – dvě stě metrů nad vesničkou se vypínající, ohraničují obzor tak, že je tu viděti pouze les, kopec a pár měřic oblohy, jak místní lidé říkají.

Po celý rok je tu jako za kamny, nerušené bezvětří a jenom za vytrvalých dešťů se mlhy dlouho válejí nad lesy. Divoká Orlice oplývá tu bohatstvím pstruhů, lipanů, úhořů a parem, v lesích a skalách je s dostatek skrýší pro množství sov, ale vrabců a skřivanů v Liticích není. V obci je obecná škola jednotřídní, železniční stanice, bývalý lovčí zámek, pod hradem zajímavá dřevěná zvonička, pomníček Husův z r. 1920 a několik nových vilek.

Z celkové plochy obecního katastru je 75 % půdy lesní a jenom 5 % půdy orné. Obživu dávají obyvatelstvu hlavně velké a moderně zařízené litické lomy, jež zaměstnávaly až 350 dělníků i z okolních obcí a vyvážely ročně 10 000 železničních vozů výborné litické žuly a stavebního materiálu z místní cementárny a omítkárny (omítka Orlit). Starší ženy ještě paličkují krajky a v létě bývá padesát letních bytů stále hosty obsazeno.

V tomto rozkošném zákoutí stál od XIII. století pevný hrad na vysoké ostrožně (470 m nad mořem a 95 m nad okolím), která se sousední strání Kletné je spojena tak úzkým a neschůdným hřebenem, že po něm i jednotlivec velmi nesnadno přechází. Tento hřeben je prokopán jednak tunelem železničním (273 m dlouhým) a jednak tunelem vodním – Myší dírou , - jenž byl pracně do skály vytesán v XVI. století za panství Pernštýnů podle pověsti tureckými zajatci.

Hrad litický patříval českým králům Karlu IV. a Jiřímu z Poděbrad a na něm byl vězněn vynikající husitský kněz Václav Koranda, jenž zde zemřel a byl pravděpodobně pochován na hřbitově v Německé Rybné.

V dobách panské slávy byly Litice nad Orlicí městečkem. Na obecním úřadě je dodnes uloženo obecní razítko z roku 1740 s nápisem Mestis Litic a ve znaku je věž hradní.

Krásné zříceniny hradní byly posledně opraveny za součinnosti památkového úřadu roku 1925, aby z nich zůstalo budoucnosti zachováno to, co ještě nezničil zub času a zlovolná ruka hrabivého poustevníka v XVIII. století. Al. Jirásek píše o Liticích n. Orl. na počátku i na konci svého literárního díla.

V nejnovější době byla vybudována pod Myší dírou při Divoké Orlici, jejíž koryto zde opouští Žambersko ve výši 340,62 m nad mořem, t.č. nejmoderněji zařízená a první automatická elektrárna v celé republice, která bude míti veliký význam pro celou královéhradeckou oblast východních Čech.

Kde ve středověku vířil skvělý život rytířský a kde později zely jenom strašidelné trosky minulých dob, tam staví nová doba svého druhu pomníky moderního života a lidského snažení.

Záchlumí

Také tato zvonička byla postavena, pro nedostatek finančních prostředků, místo kostela. Zvonička je od pradávna obecní. Kdy byla zvonička postavena, není známo, neboť se nedochovala žádná stará kronika. Dle pana Radima Duška ze Státní okresního archívu v Ústí nad Orlicí, je v archívu existence zvoničky doložena roku 1790, ale není zde doložen rok, ve kterém stavba vznikla. Strohé dějiny zvoničky jsou známy až od roku 1945, protože tehdy vznikla současná kronika obce. Předešlá kronika se za války ztratila. V roce 1946 proběhla menší rekonstrukce opláštění. Zřejmě v tomto roce byla zvonička opatřena zvonkem, který byl ulit v Hradci Králové a opatřen svazem mládeže. V roce 1996 proběhla generální rekonstrukce celé zvoničky. Ve zvoničce byly pomocí dřevěných příložek zesíleny nosné trámy, byla sejmuta a znovu vytvořena nosná konstrukce cibule. Plechová krytina cibule byla nahrazena štípaným šindelem. Štípaným šindelem byl pokryt i obvodový plášť stavby. Všechny opravné práce provedl pan Josef Krahulec ze Záchlumí.

Úryvek z knihy Žambersko – vlastivědný popis

Záchlumí přijalo své jméno od Chlumu, jenž se vypíná nad pravým břehem Divoké Orlice do výše 602 m n. m. na východ Litic nad Orlicí pří cestě, vedoucí do Německé Rybné, kamž obě obce byly od pradávna přifařeny. V příhodné poloze za Chlumem na litických, dosti úrodných pozemcích vznikla nedaleko sídla nadřízené vrchnosti neveliká poddanská osada, jež si uchovala dodnes svůj původní zemědělský charakter.

Divoká Orlice tvořila tu již v nejstarších dobách hranici mezi zbožím litickým a žampašským, popř. brandýským, k němuž na levém břehu patřila sousední Bohousová. Rozdílná vzdálenost obou sousedních vesnic a z ní vyplývající vztahy k sídlům nadřízených vrchností hrály důležitou roli v jejich historii. Staré poddanské vztahy záchlumské k helvíkovickému Dolnímu dvoru dosvědčuje pojmenování cesty “stará silnice”, jež k němu směřovala. Zajímavou památkou uplynulých dob je dřevěná zvonička z roku 1824, stojící skoro ve středu obce. Přiškoleno bývalo Záchlumí do Německé Rybné a krátkou dobu do Bohousové. Poštovní úřad je v Německé Rybné.

Dnes má Záchlumí 445 obyvatel, obecnou školu od roku 1896, t.č. o dvou třídách, lidovou školu hospodářskou, spořitelní a záložní spolek, moderně zařízenou a výborně prospívající mlékárnu a sýrárnu, nákladný vodovod z roku 1922 společný pro Záchlumí a Bohousovou a zastávku v Bohousové, k níž vede železný most přes Divokou Orlici. Kulturní, osvětové a podpůrné činnosti je určena místní osvětová komise, spolek divadelních ochotníků “Tyl”, odbod Nár. jednoty severočeské, včelařský spolek a tělocvičná jednota Sokol.

Vedle hospodářství polního zaměstnává se značný počet chudších obyvatelů prací v litických lomech a v panských lesích a jednotlivci jako železniční zřízenci. Vedlejším výdělečným zaměstnáním žen je paličkování krajek.

Na lesnatém Chlumu nad obcí je 20 m vysoká, dřevěná rozhledna, s níž je krásný rozhled k horám Orlickým, na jih až ke Svitavám a po krásném zákoutí litickém, s jehož půvaby se svorně dělí i naše přívětivé a letními hosty oblíbené Záchlumí a jeho rozkošné okolí.